Císařovna :: Zvony pekla

Kith - Sidhe

Vyzvánějí Zvony Pekla.
Tak pronikavé jako stará vina.
Jejich zvuk je jako úder na odhalenou kost.
Celé Peklo se chvěje jako poslední podzimní list, který odmítá spadnout a smířit se se svým koncem.
Není místa, kde se můžeš před jejich zvukem skrýt.
Císař je dnes nechal vyzvánět a jejich zvuk svolává všechny duše v Pekle na jedno místo.
Do jeho středu.
Vzepřít se tomu tahu je jako pokoušet se vyrvat si vlastní vnitřnosti nabodané na soustavu rybářských háčků.
Málokdo má tu vůli se nedostavit, když Císař zavolá.
Jeho sídelní pagoda je v zelených plamenech a na jejím vrcholu sedí on sám.
Císař Pekla - první hříšník a nejvyšší zatracenec.
Davy pod ním jsou taženy hudbou pekelných zvonů stále blíž a blíž k jejich zdroji, až se sami vrhají do plamenů, které pomalu a bolestivě tráví jejich podstatu.
Duše za nimi si uvědomují, jaký osud je čeká, a zoufale se snaží bojovat proti proudu, který je táhne do záhuby.
Je to stejně bezvýchodné jako pokoušet se spočítat, kolik hříšných duší v Pekle vlastně je.
Davy se táhnou, kam oko dohlédne, a jediné, co narušuje linii krajiny, jsou kráčející altány pěti vládců lidských slabostí, kteří se také museli dostavit.
Obklopeni démonickými družinami sedí na svých trůnech, přibitých pro jistotu ke kostem a masu hříšníků, ze kterých jsou vyrobeny jejich altány, a sledují nekonečnou řeku duší, která plačící, žadonící a kvílející míří vstříc svému osudu.
Kolem hořící pagody stoupá oblak posledního dobra, které v sobě duše obsahovaly, a oheň dole se přiživuje a vzrůstá ze špatnosti, která po nich zůstává.
Davům se naskýtá dechberoucí podívaná na sloup světla, který tryská skrz pekelné mraky až kamsi nahoru - snad až k branám Nebes.
Uprostřed plamenné vatry vstane Císař z trůnu a obřadním gestem si upraví rukáv svého kimona. Nevšímavý k okolnímu infernu sáhne do jednoho z bijících zvonů a vyrve jeho srdce.
Na chvíli může být spatřen, temný stín na pozadí světelné apokalypsy, než tlaková vlna praskajících zvonů, pekelné kakofonie a rozmetaných plamenů smete okolí pagody jako trestající boží ruka.
Když běsnění utichne, je krajina posetá zmrzačenými těly, která naříkají a žadoní o slitování.
Ty, kteří budou mít štěstí, budou stráveni zbytky ohně.
Z trosek svých altánů a uprostřed svých mrtvých démonických družin postupně vstávají pošramocení pekelní lordi.
Císař, jako by jim chtěl připomenout jejich místo, rozmetal vše, co tak dlouho schraňovali. Zranil je a pokořil.
Proto se není čemu divit, že pohledy k Císařské pagodě přetékají touhou po pomstě.
Na trůnu postaveném na posledním patře pagody vznášejícím se nad kráterem, ve kterém kouří zbytky pekelného inferna, stojí vedle temnoty Císaře zkoncentrovaný plamen hříchu.
Mladá dívka, tak nádherná, že srdce pekelných lordů ustrnou a zaplanou žádostivostí.
Snad vědoma si jejich pohledů stisknutím pěsti zhasí všechny plameny v okolí a vytvoří z nich masku, kterou si zakryje svůj obličej.
Císař - na tváři těžko rozluštitelný úsměv - před ní poklekne a praví:
“Budete mým srdcem.”
Neptá se.
Oznamuje.
Pak jí obřadně nabídne jediné přeživší srdce Zvonů Pekla.
Když se její jemná ručka chopí nabízeného, je ztracena navěky.