Yuki Onna

Kith - Sidhe

Píseň - Jia Ren Qu

Typ hry - pro atmosféru

Role pro ženu

Snový střípek

Venku zuřila sněhová bouře. Skrz hustá šedá oblaka a poryvy sněhu téměř nepronikal ani ten nejslabší paprsek světla. Jedinou nadějí života v této bílé tmě bylo světlo, které pronikalo okny malého domečku uprostřed mýtiny.
“Za takového počasí je lépe být v teple domova,” usmál se bogan, podsaditý muž s začínajícícm plnovousem. “Máte štěstí, že že jste na mě narazila, když jsem schovával ovce. Taková fujavice, to je neštěstí.”
V místnosti, v jejímž středu hořel oheň, seděla spanilá elfka, zabalená v ovčích kožešinách, které jí půjčili. Naproti ní uspávala žena plačící nemluvně a v kotlíku nad ohněm se připravovala polévka a voda na čaj.
“Teda řeknu vám, takovou chumelenici jsem už dlouho neviděl. Jeden by řek, že tam někde bude sněhová paní.”
Boganka se na něj káravě podívala a elfka zvědavě nadzvedla obočí.
“Neznáte tu legendu?” poptal se se zájmem elfky, zatímco svou ženu ignoroval. Elfka zavrtěla hlavou a on začal vyprávět. “Tak, to se tak u nás povídá, že za zimních dní obchází krajem sněhová dívka. Objevuje se hlavně za sněhových bouří, proto se jí taky říká sněhová. A v těch bouřích zabíjí ztracené pocestné. Někdy se povídá, že je pohledem zmrazí na ledovou sochu, někdy, že je musí políbit a tím z nich vysaje všechen život a snění. Yuki Onna je velice krásná, zahalená do bílého kimona a své oběti tak uchvátí svým vzhledem, že si ani nevšimnou jediné nápovědy k tomu, že se jedná o smrtelnou léčku - ona totiž nikdy nezanechává stopy ve sněhu. Vznáší se nad ním nebo je natolik nehmotná, že ani sníh se pod ní nepropadne.”
Dítě v manželčině náruči ještě neklidně poplakávalo, ale hlas otce při vyprávění jej ukolébával. Bogan si nalil šálek vroucího čaje a pomalu z něj upíjel.
Jeho maželka pak promluvila do mrazivého ticha, které obsadilo místnost. “Můj bratranec se před několika lety odstěhoval daleko od rodné vesnice. Tam u nich se to vypráví trochu jinak. Je to prý duch ženy, která během zimy umrzla ve sněhu a pak její ztrápená duše chodí krajem a zabíjí všechny, kteří ještě mají teplo života. Mrazivým dechem rozfoukne dveře domů a zabije všechny, kdo jsou uvnitř. Někdy prý potřebuje pozvání, jinak nesmí překročit práh. No a někdy je zahlédnuta za sněhovou oponou na obzoru s dítětem v náruči, a to pak prochází děs po všech, kteří své děti nemají v tu chvíli doma.”
Poslední záchvěvy příběhů doznívaly kolem tří postav v místnosti, zatímco venku se začaly sluneční paprsky prodírat slábnoucí chumelenicí.
Bogan se pak široce usmál, aby zahnal děsivé zbytky legendy, které se snad ještě mohly vznášet ve vzduchu a sáhl po prázdných šálcích.
“Jak vidím, chtělo by to další čaj. Došla nám ale voda.”
“Já pro ni zajdu,” přerušila jej elfka a když viděla, jak se nadechuje, pokračovala. “Pohostili jste mne a bavili mne, když jsem se ztratila v tomto kraji. Alespoň takto mne nechte oplatit Vám můj dluh.”
Bogan po chvilce přikývl a šel nachystat dříví pro skomírající oheň. Bouře venku už úplně přestala a jen občas vzduchem proletěla malá sněhová vločka. Když dochystal dřevo, spanilá sidhe se stále nevrátila.
“Kde je? Voda je přece hned kousek,” zabrblal si do vousů. Pak došel k oknu a vyhlížel ven. Na bělavém sněhu se třpytily tisíce odlesků zimního slunce, které už plně prokukovalo oblaky.
Po vzácné návštěvě ani stopy. Čerstvou vrstvu závějí kolem chaloupky nenarušovala ani jediná šlépěj.
Otočil se zpět do místnosti a všiml si broskvového kimona, které tam neočekávaná návštěva zanechala, když vyšla ven pouze v bílém spodním kimonu. Až poté mu pohled padl na manželku, která se nakláněla k jejich dcerce a ve tváři se jí začínal zračit děs, když roztřesenou rukou chvatně sahala na chladné tělíčko jejich miminka.
Pak se domem zoufalý křik truchlící matky.