Pohraniční strážkyně
Kith - Troll
Píseň - A Beautiful Night On the Grassland
Typ hry - pro cíl
Role pro muže (hrající ženu převlečenou za muže)/ženu (ve hře převlečená za muže)
Skřítčí střípek
Narodila jsem se ve vesnici Tarim, i když její obyvatele můj domov úplně do vesnice nepočítali. Patřili jsme do ní spíš jen oficiálně, protože samotná vesnice byla hodinu cesty. Má rodina žila ve strážní věži. Po generace držela službu a hlídala hranice císařství. Můj děd, můj otec a nakonec i já. Vždy musí pokračovat nejstarší syn.
Tady je to trochu komplikované. Já jsem žena. Můj otec neměl žádného syna, měl pouze mě, než má matka zemřela. Ale tradice musí pokračovat. A kdo byl on, aby odporoval vůli císaře a vzpíral se jeho privilegiu, které naší rodině před mnoha generacemi udělil. Proto mě od dětství oblékal do mužských šatů a představoval jako svého syna. Jako malá jsem to brala jako hru, zábavu. Později jako povinnost, kterou ctím.
Učila jsem se povinnostem naší rodiny. Co vše je potřeba k udržování strážní věže, co všechno nese povinnost strážce hranic. Když jsem dospěla, otec mi určoval dny, kdy jsem měla službu sama, bez jeho pomoci a rad.
Byla to větrná noc, duchové venku běsnili, stromy se ohýbaly, listí šumělo, z nedaleké řeky zvedaly poryvy větru kapičky vody a honily je ve vírech do výšky několika metrů. Tu noc jsem selhala. Snad to byla monotónnost zvuků, kdy jsem v té kakofonii našla řád. Snad to byla únava po mé druhé noční hlídce za sebou. Usnula jsem. A neviděla tak armádu barbarů, která se blížila. nezapálila jsem oheň, nerozezněla zvony, jen v poklidu spala neslyšíc zvuky kopyt a boje zrácející se ve zvucích bouře.
Probudila jsem se s prvními slunečními paprsky. A pak mé srdce ztvrdlo na kámen. Našla jsem svého otce, zabitého na půli cesty nahoru na věž. Chtěl spustit poplach místo mě. Příliš pozdě. A oni si mysleli, že je jediným srtážcem hranic, nešli nahoru, aby mne našli spící a zabili mne. Jak bych si to přála.
A pak přišlo mnohem horší poznání. Selhala jsem. Pošpinila jsem tradici celé mé rodiny, neuhlídala jsem hranice, přivodila jsem smrt a zkázu celé říši.
A teď tu klečím před svým soudem. Nebyl dlouhý, nechtěla jsem, aby byl. Plně chápu rozsah své viny, přála jsem si trest nejvyšší.
Říká se, že než máte zemřít, proběhne vám před očima celý váš život. Zajímalo by mě, jestli je to prav….
“SVIST”
Lidský střípek
Další směna, další nuda. Druhá noční v řadě. Přepínat koleje pro ty stejný vlaky. Tenhle bude mít 10 minut zpozdění, hlásit rozhlasem se bude pět. Tenhle přijede na čas, ale bude tady pak stát, aby mohl mít zpoždění kvůli tomu, že dvě minuty po jeho oficiálním odjezdu potřebujeme stejnou kolej jako on pro přemístění lokomotivy pro další vlak ve dvě ráno a ten původní vlak svůj oficiální odjezd nikdy nestíhá.
Nesnáším ty hodiny, co tu máme. Tikají tak nahlas, tak nesnesitelně stejně. Rytmický zvuky by se měly zakázat, když člověk nesmí usnout.
Další kafe, jasně, to bude ono.
A hele, zpráva. Spěšnej dojede o 5 minut dřív, konečně nějaký vzrůšo.
Hm, jo, takhle jsem dopadla, vzrůšo kvůli pěti minutám.
A stejně se to stane až za hodinu. A jediná věc, kterou to po mně bude potřebovat, je zmáčknout jedno tlačítko na přehození výhybky, protože jde o mimořádnou situaci, která není nastavená v automatickém přehazovaní výhybek. No, vypnu automatiku rovnou teď, ať se s tím pak nemusím hádat, až na to přijde, protože bych zase zapomněla, že není vyplá, a divila bych se, proč manuální tlačítko nefunguje.
Jo, kafe jsem chtěla.
“Tik, tak, tik, tak, tik, tak………………………...……...tik, tak, tik, tak, tik, tak.”
“Chrr - pšš - chrr - pšš.”
“Mmm, co?”
Co se stalo a co je to za kravál? Usnula jsem, doprdele. Proč je tu všude červený světlo?
Ne, to ne! Kontrolky! Kolik je hodin? Prosím, prosím, ať ten hluk není to, co si myslím.
“Centrálo, ozvěte se, co tam sakra děláte?! Srazily se vám tu vlaky! Policie a záchranka je na cestě. To tam spíte? Ozvěte se! Centrálo!”