Dívka s rozříznutými ústy

Kith - Redcap

Píseň - Hands In the Sky

Typ hry - pro atmosféru

Role pro ženu

Skřítčí střípek

Byla nevhodná. Zcela nevyhovující pro svůj účel. Zrcadlo Věčnosti, král pekla, si zkoumavým pohledem zlatavých očí přeměřil utrápenou dušičku, která se právě zhmotnila zavěšená na háku. „Vidím, že tvým smyslem měla být pomsta, otrokyně... Vidím ale také, že tvá současná forma ti nedovoluje uspět na cestě, kterou se chystáš vydat. Vidím tvář tvého nepřítele a nejsi mu zdaleka rovnocenným protivníkem. Dovol mi změnit tvoji formu, abys mu mohla stanout tváří v tvář se ctí, a možná ti dokonce tu jeho ukážu...“
Když duše souhlasila, pekelný šlechtic uchopil její bradu a jedním plynulým pohybem utrhl v kloubu její spodní čelist.
„Ještě to zdaleka není ono, ale už se někam dostáváme...“ olízl si z tváře krůpěj krve a započal dívce zatloukat do úst hřebíky jako další řadu zubů…
***
Rudo. Rudo před očima, černo nahoře, žhoucí uhlíky pod nohama. V břiše černou díru, obrazně i ve skutečnosti. Za zkrvavenýma očima tlak a bušení.
Levá, pravá, levá, chodidla se nejistě posunují v rozevlátém tanci po hořící podlaze a maso syčí. Vůně spáleniny jí vhání sliny do úst. Jazykem cítí, že je celé má plné ostrých výběžků. O jeden se řízne a hladově z jazyka saje slanou krev. Krev jí dodá sílu, maso jí vrátí schopnost vzpřímeně chodit, JEHO tvář vlastními zuby sedře z jeho kostí a až bude požírat jeho tělo, bude se smát do jeho očí, které nejdřív nabodne na hlohovou větvičku, aby to mohl celou dobu sledovat. Tak, jak to dělal vždycky...
Z úst jí unikne táhlé zavytí, když se zhroutí v slzách na zem. Kdo jsem? Kdo jsem???
„Jsi Dívka s rozříznutými ústy!“ zachechtá se jí v hlavě pekelný král. „Trhej, holčičko!“
***
Ví, že ho má na dosah. Sleduje ho již dlouhý čas, v Pekle pojem dne a noci ztratil smysl, jen řeka slz odměřuje jeho tok. A ta stihla zamrznout, roztát a zase se ve varu vypařit. Plíží se po jeho stopách, nachází známky jeho přítomnosti. Už ho má, už ho skoro má...
Bude chutnat jako poslední odsouzencovo jídlo, nebo první mléko z matčina prsu?
„Bude chutnat jako zakrvácené maso, Dívko!“ zašeptal jí v hlavě hlas démona, který ji přetvořil.
V kaluži mezi kameny spatří svoji tvář. Její vzhled ji donutí zakrýt si oči a výt jako poraněné zvíře bez ohledu na to, že její kořist ji může slyšet...
A ten jediný okamžik stačí, aby se na ni její kořist bezhlavě vrhla a roztrhala ji na krvavou mlhu. Opět...
***
„Vítej zpátky, Dívko...“ usměje se Zrcadlo věčnosti a pozvedne nůž. “Po kolikáté to už bude? Máš ještě nějaký kousek lidskosti, který jsi ochotna ztratit?”

Lidský střípek

Na obličej jí dopadl cákanec horké krve. Věznitelé po sobě narychlo zametali stopy a zbavovali se potenciálních svědků. Dlouhé meče se jen míhaly v tanci smrti a nikdo neměl sílu a vůli se jim bránit. Jen tam stáli nebo seděli, s pohledy slepě upřenými na naleštěné vysoké vojenské boty. Dobrou municí nikdo na sekání špalků plýtvat nechtěl.
Ležela v blátě na podlaze cely a po nohou a po břiše jí pobíhaly hladové krysy. Vypasené, a přesto hladové roznášely mezi vězni nakažlivé choroby. Těl bylo v klecích takové množství, že se hlodavcům nebylo jak bránit. Sama přišla ještě na počátku o většinu prstů na nohách, když do nich po pokousání dostala sněť, a nyní měla až po kolena tmavě fialové skvrny a mokvající ranky. Žíly měla bolavě černě orámované a třásla jí horečka.
Na tom ale už nezáleželo. Z posledních sil, kterými se přidržovala života, si snažila vštípit do paměti obličeje jejich vrahů. Mladých, pěkných vojáků s dlouhými meči.
Jeden se k ní zrovna otočil, k podvyživené dívce válející se v bahně mezi umírajícími těly a s očima hnisajícíma neznámou infekcí. Upřela mu pohled do bezcitných očí a pokusila se cosi vyslovit.
„Zavři hubu!“ zařval mladý důstojník a jedním rozmachem jí uťal hlavu v úrovni úst.
Nemohl tak už slyšet slova, která se jí tvořila na rozpraskaných rtech: „Smrt bude pouhý začátek mé pomsty...“