Chobotnice

Kith - Pooka

Píseň - I Need a Hero

Typ hry - pro romanci

Role pro ženu

Skřítčí střípek

“No tak, pusť mě,” prosí s úsměvem elfí princ.
“Ale já nemůžu, já mám přísavky. To je reflex,” odpovídá s nejnevinnějším pohledem malá chobotnička.
“Prosím, tak kam mi to strkáš tu ruku?”
Princ se začíná červenat, ale úsměv z tváře mu stále nemizí.
“Jenže to není ruka, já mám chapadla,” snaží se chobotnička zachránit situaci.

Není snad pár, který by se k sobě tak nehodil jako tento. Vysoká, štíhlá silueta elfa s nejurozenějšími rysy oproti malému chumlu chapadel s obříma očima, které nejednoho ustrnou. Jak se ti dva poznali? To by nedokázal uhodnout ani nejmoudřejší z moudrých.
Chobotnice se vydala na velkou cestu k nalezení pravé lásky. Ale ať hledala, jak mohla, nedokázala ji najít. Pravou lásku poznáte. Chutná trochu jako čokoláda, trochu jako jahoda, ale ze všeho nejvíc vás šimrá na jazyku, jako když v jemném přílivu necháte pusu otevřenou a písek se hravě převaluje sem a tam.

“Drahá, musím už jít. Slunce bude pomalu zapadat a já slíbil, že se s červánky ukážu na zahradní slavnosti.”
“Ty bys mě opustil? Och… Tak možná mě můžes opustit, ale já se stejně nemůžu pustit. Třeba kdybys mě hladil na bříšku, tak by ty přísavky povolily, ale většinou se to nestává, jen občas. Mám tě tak ráda.”

Lidský střípek

„Ale přece mě nemůžeš opustit!“ křičí výmluvně oči krásné dívky, když chytá za ruku mladíka v otrhaném tričku. Stojí ve vybydleném bytě na předměstí, na holých stěnách se ještě rýsují světlejší obrysy nábytku, který museli rozprodat, aby vyšli s penězi. Ona je nemocná. Je tak křehká, tak zranitelná. On, její současný přítel, byl vždycky ten ochranitelský typ. Její plaché veliké oči mu tak imponovaly...
„Potřebuju tě, tak moc tě miluju!“ chtějí říct její ústa, ale přes třesoucí se rty projdou jenom nesrozumitelné vzlyky. Hroutí se. Hroutí se celý její svět. Po kolikáté už? On, ten necita, to ale snad nechce vidět! Odmítavě odvrací hlavu a nesmlouvavě špulí rty. Venku na ulici zarachotí sbíječka a oknem provane ledový závan větru.
„Jak je možné, že už mě nemáš rád?!“ vykřikne hystericky a prsty s dlouhými, krásně nalakovanými nehty zaryje hluboko do jeho paže oblečené do starého špinavého trička. Pokouší se zvednout na špičky a políbit ho mokrými rty na tvář, ale ve vysokých podpatcích nových bot se jí smekne noha a ona sletí na linoleovou podlahu. „Proč mě nikdo nemá rád???“ probíhá jí hlavou, když ji on jemně zvedne ze země a snaží se ji alespoň trochu utěšit.
„Však on si to rozmyslí...on změkne,“ pomyslí si, když ji on, ve starých kalhotách a odrbaných pracovních botách, odvádí do vedlejšího pokoje a objímá ji.
„Přeci musí... Jsem to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat. A navíc - kdo by se o mě postaral...“ přemýšlí, když se snaží vymáčknout z očí ještě alespoň pár kapek navíc k umocnění dojmu blaženého klidu, když ji on vzal do náručí a políbil.
„Tahle stará postel by šla prodat, abych si mohla za týden dojít na manikúru. A taky by mi měl půjčit nějaké peníze na taxi, nebudu přeci po nákupech jezdit autobusem...“ přemítá krásná dívka ležící nazad a přitahuje si svého utěšitele a kořist chapadly blíž a blíž...