Geisha - sluha Nepřekonatelného prince

Kith - Sluagh

Píseň - Cell Block Tango

Typ hry - pro cílenou romanci

Role pro ženu

Skřítčí střípek

Ochaya ztichla, jen co vešla do dveří. Drahé černé kimono perfektně kontrastovalo s její bělostnou tváří, ozdoby ve složitém účesu ladily s jemnou výšivkou jeho látky. Drobnými krůčky došla ke svému zákazníkovi a lehce se uklonila. Muž zalapal po dechu. Geisha se pousmála. Ach ano, patřil jen jí.

Když ji před léty, ubrečenou, otec předával do okiye, oka-san, její majitelka, jí zašeptala jedinou povzbuzující větu: „Nebreč, děvče, když budeš pilně studovat, už nikdy nebude žádný muž rozhodovat o tvé budoucnosti.“ Tato věta se jí vryla hluboko do paměti a byla jí útěchou po mnoho dalších let, kdy v okiyi sloužila jako poslední z posledních, ne jako budoucí geisha. A nyní konečně nastala doba, aby to byla ona, kdo bude rozhodovat o osudu světa okolo.

Natáhla se pro konvičku s čajem, aby obsloužila svého zákazníka. Jen na chviličku, když uchopila šálek, látka rukávu odhalila její útlé předloktí. Muž od ní přijal šálek čaje a jeho oči sklouzly, dnes už po tolikáté, na vzor jejích šatů. „Chtěla bych vám, pane, poděkovat za toto kimono. Je to opravdu mistrovské dílo. Bude mi vás navždy připomínat.“ Chvíli se odmlčela... „Odpusťte mi, ale budu už muset odejít, ještě si mě vyžádal jiný zákazník.“

Muži po těchto slovech proběhl tváří záchvěv hluboké úzkosti. „Ale... to přece nemůžete... To mi nesmíte udělat!“ Hlas se mu třásl touhou, se kterou se mísil panický strach ze samoty. „Řekněte mi, co mám udělat abyste neodešla?“ „Tolik peněz nemáte, abyste tohoto zákazníka přeplatil,“ odbyla ho Geisha relativně hrubým tónem, moc dobře totiž věděla, že ani něco takového už tohoto muže neodradí. „Jedině...“ pomalu převalila to slůvko po jazyku. Muž se ho ale chytil, jako tonoucí stébla. „Dostanete cokoliv, co je v mé moci!“ Geisha zaváhala jen na chvíli. Muž byl totiž vysoce postavený u dvora císaře a jeho vliv by se mohl hodit.

„To, co po vás budu žádat, nebude až tak cenné, věřte mi. Dovolte, abych si vybrala několik vašich vzpomínek, ani vám nepřipadne, že vám chybí... A bolet to také nebude, jen si mi lehněte do klína a zavřete oči...“ Muž položil svou hlavu na překrásné černé kimono... Geisha obratně přiložila svoji ruku k jeho hlavě, zapátrala v jeho vzpomínkách a potom vytáhla několik pestrobarevných motýlů. Pár z nich nechala, aby se jí usadili ve vlasech, kde se okamžitě proměnili v nádherné spony. Mužovu hlavu položila nepříliš šetrně na tatami a zvedla se k odchodu. Jen toho nejbarevnějšího motýla nechala ještě chvíli kroužit kolem. V jeho letu bylo slyšet zvonivý smích mužovy milované ženy a žvatlání jeho dětí. Ještě chvíli se jím kochala a potom ho chytila a jedno po druhém mu utrhala křídla. Když vycházela z ochaye, křídla se pomaličku z její dlaně snesla do bláta ulice...

Lidský střípek

Stála na rohu ulice a opírala se o lampu. Patřila k tomuto nároží stejně neodmyslitelně, jako růžové kvítky sakur patří k japonským zahradám. Na sobě lacinou sukni, výstřih halenky hluboko k pasu a celkový dojem nezachraňoval ani přespříliš zmalovaný obličej. Ruce se jí trošku třásly, jak si zapalovala cigaretu…
Na ulici strávila celý svůj život, ono jak si taky vydělat na živobytí, když vyrůstáte v nejchudší čtvrti Jokohamy.
Kdysi, když začínala, všechno to byla spíše jen veselá hra, hra na lásku, na život, na blízkost… Možnost svým tělem zpříjemnit aspoň na chvíli život těm věčně upracovaným chudákům, kteří procházeli kolem. Až příliš brzo se z toho ale stala nudná rutina. Možná tehdy, když si z něčího vášnivého objetí poprvé odnesla filcky a kapavku. Nebo tehdy, když ji, ačkoli se bránila, znásilnil nějaký opilý hulvát a místo alespoň pár yenů nechal vzpomínku mnohem trvalejšího charakteru…
Nejprve si mohla oči vyplakat, když zjistila, že je těhotná. Potom to vzala jako šanci se zvednout ze špíny a začít žít pořádný život. Možná by to i dokázala, nebýt jednoho z jejích bývalých zákazníků, který ji potkal kdesi na ulici a zatoužil zase jednou po troše lásky. Když ji pak nechal ležet mezi keři, plakala podruhé, ale to dítě, které potratila, jí slzy vrátit nemohly. Tehdy plakala naposledy.
***
Pomalu se probírala na lůžku v místnosti se zamřížovaným oknem, s rukama připoutanýma pevnými řemeny. Cítila, jak lékař kontroluje hadičky s infuzemi, které si včera, už asi po tisící, vytrhala. Sotva zvládla zvednout hlavu, přesto však našla zbytky sil, aby po něm plivla. Řádka hrubých nadávek jí ale uvízla na rtech, když spatřila vzadu za lékařem i policisty…
„Dobrý den, slečno, dnes už se tomu nevyhnete… Takže, co byste nám řekla k této fotografii?“ Policista jí před oči strčil obrázek mrtvého muže. Jeho obličej by znetvořený spoustou škrábanců a nesčetně ran bylo vidět i na jeho břiše a ve slabinách. „Zasloužil si to… Za bolest se platí bolestí… a nebo ne, pane poručíku? Nechtěl byste si vy zašukat? Jedna nezapomenutelná noc, co vy na to? Stejně nezapomenutelná, jakou se mnou prožil tady ten sráč! Kuso shite shinezo!“ A pak se už jen hystericky smála…