Jestřáb

Kith - Eshu
Píseň - Count On Me

Typ hry - pro cíl

Role pro ženu

Skřítčí střípek
Jsem Jestřáb severu, oči hunské armády, blízký přítel Princezny bojovnice a průzkumník její armády. Nic z tohoto by mne nenapadlo, když jsem jako malá krmila prasata a dojila kozy v naší malé zaplivané vesničce. Ale to je už velmi dávná historie. Pohřbená pod těmi tunami kamení, které zasypaly celé naše titěrné údolí.
Teď jsem součástí velkého příběhu, jsem přímo na předělu toho, kde mnoho příběhů končí a mnoho jich začíná. A jsem to já, kdo si je bude pamatovat do nejmenších podrobností. Mnoho z nich totiž pomáhám vytvářet.
Postupujeme rychle, takže se často vydávám sama do divočiny. Odkázaná pouze na své smysly a dovednosti. Je jen na mně, jak úspěšný náš postup bude. Pokud si nevšimnu skryté strže, jak si jí může všimnout běžící jízda? Jestliže nepostřehnu léčku nepřátel, nepostřehne ji nikdo. Beze mne by nebyl postup, beze mne by nebylo vítězství. A my máme obojí.
Po mém průzkumu se vždy vracím až na večer, unavená, ale s dobrým pocitem a s mnoha příběhy země, vzduchu a vod, které mohou o terénu, který nás čeká, vyprávět. A ona sedí a pozorně mne poslouchá. Jsme ve stanu jen my dvě, tak blízké si jsme. 
Když dokončím své příběhy, pomohu jí ze zbroje. Nikdy to nenechala dělat nikoho jiného a pokud by na to přišlo, ani já bych nedovolila nikomu jinému, aby jí takto pomáhal.
Pak jí namasíruji ztuhlá ramena a obě se uložíme ke spánku před dalším namáhavým dnem, který nás bude čekat za závojem rozbřesku.
 
Lidský střípek
“ANO! Nová mailová chesta, kterou farmím už tři měsíce!!!” vykřikne obézní dívka, která sedí před počítačem pouze v kalhotkách a tričku. Ruku natáhne pro plechovku s Colou, ale než se napije, musí ji postavit a začít zuřivě klapat do klávesnice, aby se zapojila do debaty na chatu ve hře World of Warcraft. 
Právě složili finálního bosse v raidu a loot, na který čeká už týdny, konečně získala. 
“Ty jsi ještě vzhůru?” ozvala se její matka od dveří.
Dívka se na ni ani neotočila, když nepřítomně odpověděla.
“Asuka-chan, jsou tři hodiny v noci, zítra máš v osm ráno schůzku na Úřadu práce! Tentokrát tam musíš dojít. Už tam nebudu volat, že jsi nemocná, a prosit, aby ti přesunuli termín, když ty jsi na to zapomněla.”
“Tak se tak nerozčiluj, já jsem v pohodě. Potřebovali jsme to dojít a chyběli nám už jen tři bossové. A navíc mi to konečně padlo, takže má můj hunter tuhle epesní novou chestu, koukej.”
“Uvědomuješ si, že ostatní ve tvém věku už mají rodiny, děti, práci? Budoucnost? Je ti třicetři. Potřebuješ nějaké skutečné přátele a ne tuhle pitomost!”
“Ale guilda mě potřebuje, chápeš? To ‘jsou’ skuteční lidi! Jsem jejich nejlepší dípíesko!”
“Trávíš na tom celé dny a noci, Asuko! Nemůžeš promarnit celý život takhle. Musíš si najít práci, začít se zajímat o svět kolem tebe a ne ho takhle ignorovat a zahazovat!”
“TOHLE je můj svět! Ničemu nerozumíš!” obořila se na ni už velmi rozhořčeně dívka. Nedokázala pochopit, proč je matka tak slepá.
“Asuka-chan…” Její matka chtěla ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a odešla z pokoje. Cítila se, jako by její dítě umíralo. Věděla, že to nejlepší, co může udělat, je přestat ji živit, vyhodit ji z domu, aby byla nucena si vydělávat. Ale moc dobře také věděla, že tohle nikdy neudělá. Dokonce ji stále oslovuje jako malou holčičku -chan. Je to její jediná dcera, jediné dítě a jediná rodina, která jí zbyla poté, co její muž odešel kvůli jiné ženě. Nedokáže jí ublížit.