Tygr

Kith - Pooka

Píseň - Eye of the Tiger

Typ hry - pro cíl

Role pro muže

Skřítčí střípek

Místností se rozléhal již nějakou chvíli vítězný a škodolibý smích.
Uprostřed prostě zařízeného pokoje stála židle, na ní byl svázaný muž v podobě tygra s lidskými rysy, který i když seděl, vypadal mnohem větší než ten, který stál naproti němu.
“Tady máme toho velkého Bílého Tygra!” zaskřehotal hubený mužík s příliš ostrými rysy ve tváři a dlouhým špičatým nosem. Oblečen byl ve drahém hedvábí vyšívaném stříbrnou a zlatou nití s malým emblémem draka, který naznačoval, že jde o vyslance Nebes.
“Neříkej mi tak, nejsem Bílý Tygr.” Zajatec nemohl skrýt vzdor, který se zračil v jeho očích zabarvených bezmocí, kdy se svou stávající situací nebyl schopen nic udělat.
“Ale ale, pruhy máme, a že to pod ním je oranžová, přece vůbec nevadí. Já vím, co se povídá. Bílý Tygr východu se vtělil do bandity a teď ochrání všechny nevinné, bla bla bla. Ale to se nestane! Porušuješ klid a mír stanovený Nebesy! Přímo se mu vzpíráš a jednáš v přímém rozporu s nebeskou byrokracií a hierarchií. Nikdo si nikdy nebude hrát na vtělený aspekt!” vykřikl a zuřivě u toho dupal po místnosti.
“Ale jsem tu já, Tvůj zachránce,” podíval se s medovým úsměvem na o mnoho silnějšího bojovníka neschopného mu jakkoli odporovat. “Vyslanec Nebes, který má to potěšení a čest, aby tě toho velkého rouhání zbavil a aby na světě opět zavládl řád.”
“Nikdy jsem se nevydával za žádný ze čtyř aspektů, nemůžu za to, co se vypráví. Jednám jen tak, jak mi radí mé srdce. Jdu po cestě ctnosti!”
“A to je právě chyba!” vyštěkl vyslanec Nebes. “Nemáš být veden svým srdcem, ale myslí. Srdce je jen zbytečnou schránkou pro vášně, které neplodí nic dobrého. Kdežto mysl, ta je tu, aby ji nebeský řád naplnil a povznesl Tě!”
Pak si chvíli se zálibou i opovržením prohlížel svého vězně.
“Ale dost už řečí. Nemám na Tebe celý den. Mé povinnosti mi dnes ukládají ještě mnoho dobra. Je čas přijmout svůj osud!”
“Nebudu... nikdy… otrokem… NEBES!” zahřímal v hlubokém vrčení Tygr a svaly po celém Těle se mu napjaly.
Nebeského agenta to ale nijak nezasáhlo, naopak vypadal, že ho to ještě víc těší. Pomalu se k Tygrovi přibližoval.
“A teď kočičko… MŇOUKEJ!”

Lidský střípek

Bylo krátce po desáté hodině dopoledne. V kanceláři vysoké budovy se vzduch téměř nehýbal. Klimatizace, zdá se, nefungovala.
“Tedy, pane Bai Hu. Jistě jste zvědavý, proč jsem Vás pozval,” praví úředník za velkým psacím stolem a posune si brýle na úzkém nose o něco výš.
“Ano, to jsem,” odpoví dle slušnosti muž, který sedí naproti němu v obleku, který nepatří ke kvalitním, avšak přesto se dá poznat, že je dobře udržovaný. Samozřejmě, že ví, proč se dnes musel dostavit na finanční úřad. Je to tak každý rok.
“Mám tady před sebou Vaše daňové přiznání. Vy vlastníte knihkupectví, že?”
“Ano, vlastním.” Samozřejmě, že to je napsané ve formulářích, ale tohle je asi učí v nějaké úřednické škole, univerzitě nebo kurzu. Nějaká poučka. Něco jako: Deset věcí, kterými je nutné týrat obyčejné lidi.
“Hmm, Bílý tygr,” listuje úředník formuláři. “To je zajímavé jméno pro obchod.”
“Je to mé jmého přeložené z čínštiny. Bai znamená bílá a Hu tygr. Vyznávám tradici feng-shuei, můj obchod je ve východní části Los Angeles, a protože východní obloze vládne Bílý Tygr, kterého mám i ve jméně, připadalo mi to tak vhodné,” vysvětluje pan Bai.
“Ah, to je hezké,” a z tónu jeho hlasu je poznat, že jemu osobně to hezké nepřijde ani trochu.
“San Bernardino,” čte úředník z adresy obchodu. “A proč ho nemáte třeba až v Cherry Valley? To je ještě víc na východ,” zavtipkuje. Cherry Valley se prakticky ani nepovažuje za součást Los Angeles, dokonce se roku 2000 chtělo jako město osamostatnit, což ale neprošlo.
“Chtěl jsem, ale nedostal jsem povolení,” odvětí pan Bai suše.
“Tedy, pane Bai Hu,” odkašle si úředník a nasadí profesionální tón, aby ukončil tuto hloupou konverzaci, která ho právě přestala bavit. “Je tady několik nesrovnalostí, které s Vámi k mé velké lítosti dnes musím probrat.”
Pan Bai přemýšlel, zda je to lítost nad tím, že se bude vůbec muset bavit s nějakým živým člověkěm, a nebo fakt, že nebude moci ještě tak tři hodiny na oběd. O úřednících si myslel svoje, což nebylo nic pěkného, a ještě žádný, kterého za ta četná setkání během deseti let, co tu žil, potkal, mu ten pohled nezměnil.