Panda

Kith - Pooka

Píseň - Only Time

Typ hry - pro atmosféru

Role pro muže

Skřítčí střípek

Horký vzduch se pomalu vlnil. Velmi pomalu, jako by se nehýbal vůbec. Velký zenový klášter na vršku menší hory měl jediného trvalého obyvatele, mistra Pandu. Pravda, zabíral většinu místa na kobercích a polštářích rozprostřených v meditačním sále. Nikdy se mu však nikdo ani nezkoušel vysmívat, na to byly Mistrovy rady příliš vážené a nebylo by radno si to s ním rozházet.
Panda se do meditace ponořoval poněkud nezvyklým způsobem, většinou až tak usilovně, že se propadl do samotného zenu - do spánku. Jen ve spánku pociťoval naprostý klid a smíření se světem. Když bděl, snažil se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí radit těm, kteří pravého zenu v této reinkarnaci nikdy dosáhnout nemohli. Věděl, že je vždy schopný vybrat ten pravý koláček štěstí, který jeho posluchačům opravdu štěstí přinese.
Podíval se na hromadu ležící vedle polštářů. Byly to samé koláčky štěstí. Aby dostál svým slovům, pro jeden z nich se natáhl, rozlomil ho a zatímco jednou rukou pomalu ukusoval z koláčku, druhou rozbalil papírek, aby zjistil, co se na něm píše. ‘KDYŽ JÍŠ, ŽVÝKEJ, KDYŽ MLUVÍŠ, MYSLI.’ Panda pokýval uznale hlavou a jeho čelisti ze začaly pohybovat o něco rychlejším tempem. 
Ručička na hodinách se pomalu blížila ke třetí odpolední hodině, brzy byl čas na návštěvy. Nejvyšší čas se posadit a počkat, koho sem nohy donesou tentokrát. Panda se s křupnutím několika obratlů posadil do tureckého sedu. Hřbety rukou opřel o kolena a aby vypadal opravdu zenově, zavřel oči…
“...Mistře? Mistře, prosím vás?” Panda zvedl hlavu a pomalu otevřel jedno oko. Seděl před ním mládenec oblečený v docela obyčejných šatech. Aby vyjádřil dostatek úcty, otevřel Panda i druhé oko.
“Jsem zde, abych si vyslechl vaši nejlepší radu. Jste jediný, kdo mi může pomoci, jediný, kdo VÍ,” naléhavě mluvil mladík. “Já... já vás nechtěl budit, ale rozjímáte tu už dlouho a já se zase budu muset vrátit ke své práci.” Panda stočil oči směrem k hodinám, které ukazovaly něco po půl páté. Ještě chvíli si ale dal na čas, než promluvil. Trpělivost přeci přináší růže. “Přednes svůj problém.” Jeho hlas byl hluboký, klidný jako moře, a zněl opravdu moudře. Mladík se poškrábal za uchem. “Nó, víte, mistře. Já jsem se zamiloval do jedné holky, ale ona je zamilovaná do jednoho kluka. A to je ten problém, on je to šlechtický synek, a já nevím, co mám dělat,” začal vypadat opravdu zachmuřeně.
Panda nejdříve povytáhl jedno obočí, pak zvedl ruku a ze všeho nejdřív se dlouze poškrábal na bradě. Stejnou rukou poté vytáhl náhodný koláček štěstí a podal jej svému klientovi. Ten se na něj s nadšením vrhl a jediné, co ho zajímalo, byl obsah papírku. ‘MNOZÍ Z TĚCH, CO ŽIJÍ, BY SI ZASLUHOVALI SMRT.’
Mladému klukovi se rozzářily oči. “Takže vy myslíte… Že když ho zabiju… Tak se to vyřeší! Ona se zamiluje do mě a budeme šťastní! Já vám tak moc děkuji, mistře, bez vás bych to nevyřešil!” Mladík se uklonil a ačkoli se snažil o důstojný krok, ze dveří spíše vyběhl. Panda se za ním ještě několik minut díval a pak se s blaženým výrazem zase natáhl do hromady polštářů, vzal si jeden z koláčků a začal ho žvýkat, aniž by se podíval na papírek. ‘ROZDÁVAT RADY JE ZBYTEČNÉ. MOUDRÝ SI PORADÍ SÁM A HLUPÁK STEJNĚ NEPOSLECHNE.’
 

Lidský střípek

Tlustý muž v bílém kuchařském oblečení si povzdechl a šáhl rukou do krabice plné malých potištěných papírků. Vyndal jich několik a každý zabalil do kousku těsta. Zákazníci budou mít radost, bez těchto koláčků se neobejde žádný návštěvník. Jinak by to přeci nebyla ta správná čínská restaurace.
Ze všemožných hrnců a pánví na plotnách okolo stoupalo horko. Všichni kuchaři se potili, ten tlustý nejvíce. Nejraději by si sundal alespoň tu čepici, nebo nejlépe i dlouhou košili, ale podle předpisů nesměl. Kdyby aspoň nemusel pořád dělat to samé. Jak strašně nenáviděl koláčky štěstí a všechny ty hloupé rady, které do nich zapékal!
Když bral tuhle práci, říkali mu, že se brzy vypracuje a místo pečení koláčků do zblbnutí bude dělat i něco pořádného, vařit hlavní jídla nebo alespoň polévky. Jenže uplynulo několik let a zatímco ten nováček, který tu byl sotva půl roku, už pomáhá při přípravě dezertů, on byl stále na tom samém otravném místě. Znova si povzdechl a zašátral v krabičce s papírky, jen aby zjistil, že došly. Nezbývalo mu nic jiného, než si sednout ke starému počítači v rohu, otevřít prohlížeč a jedním prstem naťukat do klávesnice: ‘Nejlepší rady a citáty’.
Otevřel několik stránek, zkopíroval si do textového editoru stránku plnou citátů a na staré jehličkové tiskárně je vytiskl. Raději třikrát, ať to nemusí hned zase dělat znovu. Pak už jen vystřihnout a má o zábavu na alespoň další hodinu postaráno.
Jak nenáviděl svoji práci. Ale byl příliš líný a pohodlný na to, aby si hledal novou. Určitě ho jednou povýší. Stačí, když bude dostatečně klidný a nechá si líbit všechny posměšky, kterými ho všichni častují. Jak mu vždycky říkala maminka: “Hlavně se nerozčiluj.”
Jeden z papírků mu upadl dolů a on musel vynaložit velké úsilí, aby se přes všechny své špeky ohnul a sebral ho ze země. Mimoděk mu pohled přelétl po tom, co na něm bylo napsané: ‘ČAS JE NEJVĚTŠÍ SOUDCE A TRPĚLIVOST NEJLEPŠÍ MISTR.’ Na tváři se muži objevil náznak úsměvu. Vždycky chtěl být něčí mistr.