Čajovník

Kith - Sluagh

Píseň - Humanity

Typ hry - pro cíl

Role pro muže/ženu

Poznámka: tato postava bude skutečně vařit čaje a za pomoci asistenta z řad organizátorů vés na Dvoře čajovnu.

Skřítčí střípek

Dveře do krámku otevřela s provinilým výrazem a kolem hlavy si nervózně utahovala rýžovou kápi. Nemohlo jí být víc než 12 let a vypadala, že jí samým vzrušením srdce vystřelí z krku. Oděná v prosté režné košili a vesnických kalhotách, ruce drobné, s tmavou špínou za nehty. Mozoly od tvrdé práce na poli. Tvář umouněnou, bez zajímavého rysu. K pultíku, za nímž stál, se spíš přisunula, než přišla. Jako myš. Všechno na ní vzbuzovalo dojem myši.
„H-holky z v-vesnice p-povídaly, že tady vyrábí-te léky a elix-elixíry?“ Pokusila se tu prostou větu vychrlit ze sebe co nejrychleji, ale místo toho se zakoktala tak strašně, že celá zrudla studem a raději celou dobu hypnotizovala palce svých bosých chodidel porostlých jemnou srstí, slepenou ranním detštěm.
Muž za pultem na ni upřel pronikavý pohled pod roštím šednoucího obočí a zamračeně zašeptal: „Může to tak být. Čím bych mohl posloužit zrovna tobě?“
„J-já já já b-bych...“
„T-ty b-bys chtěla?“
„N-n-n-n...“ skončila nešťastně vesnická dívka a v ruce dál drtila kožený pytlíček s pár nuznými penízky. Cítila na sobě ten pohled malých pichlavých oček v obličeji šedivém jako mlha za oknem.
„N-n-nápoj lásky, že? Pro toho svého vysněného prince, který si tě ale na poli vůbec nevšímá?“ v oku muži blýskne poťouchlá jiskřička. Dívce šokem vypadne váček z upocené ručky a široce otevře ústa. Vypadá trochu jako zívající sova. Až na to, že běžné sovy nemívají různobarevné oči. V levém jí právě začala rotovat bílá spirálka.
„Jak o Ichim víte?“
„Protože včera to byl Chow a před týdnem zase Hui. No a pokud si dobře pamatuji, Ichi to byl naposledy necelý měsíc zpátky. Běž domů, dítě, nejsi zdaleka sama, která u mě hledá nápoj lásky, a rozhodně nejsi první, která nemá dost peněz, aby mi zaplatila...“
Dívka chvíli nevěřícně zírá na vyschlého postaršího muže, pak propukne v pláč a když se snaží co nejrychleji opustit lékárnu, málem se ve dveřích srazí s krásnou dámou, která zrovna sněhobílou ručkou otevírá dveře. Na poslední chvíli sklopí oči a prosmýkne se kolem ní do zamlženého dne venku.
„Aaaah, má paní, vítám vás, posečkejte vteřinku, než zametu po té špinavé vesničance, a hned se vám budu věnovat!“
Krásná paní jej bez zájmu pozoruje, jak snaživě lítá po obchodě s koštětem, splašená kometa trhajících se starých šatů, a jak v rohu zapaluje vonnou tyčinku, aby navodil příjemnější náladu a „...abych zaplašil pach té sprosté vesničanky, má paní...“ Svůj vlastní pach, směs tlejícího listí a příliš dlouho nepraných svršků, se rozhodl již dávno ignorovat a jeho zákazníci na něj málokdy ještě upozorní.
„Nuže, čím posloužím?“ jeho úsměv je sladký jako med. Jen trochu bezzubý, dalo by se říci.
„Jako obvykle, prodavači, však víš...“ a vysype na pult před sebou hrst mincí celkové hodnoty, kterou mladá vesničanka nevydělá ani za rok tvrdé práce. Salamandři v alkoholovém nálevu v horních policích vyjeveně vykulí zlatavé oči a sušená skřetí embrya ve vitrínách se snaží odplazit pryč.
„Kdo má problémy, má paní? Snad ne opět vy, má paní?“ na oko nervózně odpoví prodavač, když pod pultem loví klíček od vchodu do skladiště.
„Ale kdepak, prodavači, to jen jeden můj zákazník...“

Lidský střípek

„Je mi to skutečně líto pane řediteli, ale tuto čajovnu budeme muset bohužel z hygienických důvodů zavřít,“ pronesl rezolutně úředník z odboru veřejného zdraví města Kjótó a z jeho výrazu jasně čišel postoj, že mu nic, k čemu se chystá, rozhodně líto není.
Smetl z drahého antracitového obleku pomyslné smítko a zamžoural do svitu žárovky tlumeného jednoduchým papírovým lampionkem, než pokračoval.
„Víte, pane řediteli, nejste v poslední době jediní, kteří mají tyto problémy. Obávám se, že budeme muset znovu provést mikrobiologické testy vody. Zdá se, že nám odněkud do vodovodního řadu prosakuje kanalizace, mohu-li být tak otevřený. Váš podnik v tom pravděpodobně bude nevinně, ale než se vše prošetří, budete bohužel muset zůstat zavření.“
„Ale to můj podnik úplně zničí! Už tak jsme si nežili nijak luxusně! Pane, kdybyste tušil, jak se zvýšila cena kvalitních čajů za poslední rok, chápal byste můj strach! Stěží mi zůstává na výplaty zaměstnanců a pokud nemám přijít o zákazníky, nemohu si dovolit příliš zvyšovat ceny produktů a tak... A když mi navíc teď zmizela měsíční tržba, tak pokud zítra nebudeme moci znovu otevřít, pak jsme zničeni! Zapřísahám vás, pane, zvažte ještě jiné možnosti, jen nás nezavírejte!“
„Je mi líto, skutečně, ale jinak to nejde. Padesát otrávených a všichni udali váš podnik jako poslední, ve kterém se vyskytli společně. Což mi připomíná, že jsme provedli stěry u všech vašich zaměstnanců, až na pana Hiroshi Daisuke. Ten se bohužel nedostavil a ani se nám jej nepodařilo kontaktovat přes mobilní telefon. Nemáte tušení, kde by se mohl vyskytovat?“
„Bohužel, je mi líto, ale Hiroshi u nás byl nový a možná... Bohužel, netuším, kde by mohl být...“
***
Byl krásný nový den ve starém městě Kjótó a on měl spoustu peněz k utrácení. Vykračoval si po hlavní ulici a tvářil se tak šťastně, jak to jen Japonec svede. Minulost nechal za sebou jako již tolikrát v poslední době a budoucnost mu nabízela několik týdnů bezstarostné existence, než si znovu bude muset najít zaměstnání. Čajovny začínaly být nudné. Snad by se mohl tentokrát pokusit ucházet o místo ve skutečné restauraci?