Opeřený had

Kith - Pooka

Typ hry - pro cíl

Role pro muže/ženu

Lidský střípek
“No ty pičo!” vyprskla překvapením a smíchy drobná asiatka, když zjistila, že pro dnešní den tu bude na celou práci sama.
“Nebuď sprostá, Mioko,” pokáral ji vedoucí směny.
“Jasan.”
“A vyjadřuj se spisovně. Říkám ti to stále dokola, že je tu firemní politika, kterou musíš dodržovat.”
Afektovaně se zazubila na nadřízeného. “Stejně mě nemůžeš vyrazit, brouku, jsem nejlepší.”
“Ztrácíš vteřiny,” zaútočil šéf na zranitelné místo. Když odešla, povzdechl si. Měla pravdu, nemůže ji vyhodit. Bylo těžké najít někoho, kdo tu zůstane déle, dokáže zásilky doručit alespoň v průměrném čase a chodí včas do práce. Tohle vsechno plnila perfektně a na 200 procent. Pravidelně byla ohodnocena nejvyšší pozicí v bonusovém systému, který je založený na kvalitě a rychlosti dodávek a případné zpětné vazbě zákazníků. Jen měla problém s autoritami, jazykem a chováním. Nakonec to není tak zlé, je nejrychlejší. Ano, a ty další problémy… jsou to jenom… drobnosti. Nikdy jí nic nedokázali.
Vítr jí hvízdal kolem uší. Motorka řvala námahou, když se snažila jet tak rychle, jak to její řidička požadovala. Mioko kličkovala v dopravě, která jí přišla příliš pomalá a zbytečně podle předpisů. Chodníky pro ni byly rozšířením vozovky. Občas si cestu zkrátila sjetím schodů nebo průjezdem pasáží. Bylo to v pohodě, ti lidi pokaždé uhnuli. Taky věděla, kde jsou veřejné měřiče rychlosti, kterým se musela vyhnout, protože její rychlost rozhodně nebyla něco, co by byly schopné akceptovat. Dokonce si musela přidělat pomocné držáky dozadu, aby jí zásilka nespadla cestou. Občas stačily jen tak tak.
Mobil si nastavila těsně před odjezdem. Zapla apliakci a nastavila automatické započítávání bodů. Byla to taková hra, hráli ji všichni poslíčci. Aplikace má pevně nastavené různé body po Tokiu. Když je zaplá a člověk je poblíž nějakého bodu, může si tam zapsat údaj tapnutím a nebo nastavit, ať to aplikace dělá automaticky. Potom mezi sebou porovnávají časy. Ale na ni nikdo nikdy nemá. Ví přesně, kde může udělat jakou zkratku.
“Kokote!” okřikla starého pána s hůlkou, který přecházel přechod na její vkus příliš pomalu a musela ho tak natěsno objet, že mu nohou podrthla hůlku. Nehodlala se jakkoliv zdržovat, za chvilku bude na místě a pokud to vyjde, bude mít dneska na téhle trase rekord.
Po zběsilých dvou minutách zastavila se skřípěním pneumatik a odletujícího štěrku stroj. Sesedla, odstavila motorku a vzala správné krabice. Pak došla k domu a zazvonila. 
Otevřel jí uhrovitý mladík s příliš velkými brýlemi.
“Pizza,” oznámila Mioko, zazubila se a předala krabice. Pak se pohybem ruky v ležérním náznaku salutování rozloučila a zamířila na cestu za dalším zákazníkem.
 
Skřítčí střípek
“Tvůj úkol je ti tedy zcela jasný, ano?” ptal se úředník posla.
“Ano, zcela,” odpověděl. Stál celý našponovaný a v pozoru. Tedy přesněji řečeno v pozoru stála pouze jeho část. Je velmi těžké být v pozoru celý, když jste had, který je delší než ten, s kým jednáte, a chcete se mu dívat do očí ze stejné výšky. Had se rozhodl, že akceptovatelná míra pozoru nebude absolutní, ale poměrná.
“Nezapomeň, že do západu slunce chci odpověď. Jde o velice důležitou zprávu, a budu na ni čekat. Pokud vše proběhne v pořádku a budu spokojen, jsem si jistý, že dostaneš něco navíc. Pokud ovšem nebudu spokojen, pak… víš jak pískají hadi, že?”
“Rozkaz, pane!” Had v takových chvílích litoval, že nemá nohy, aby mohl srazit podpatky. Technicky vzato nemusel být ani v pozoru, ani nemusel srážet podpatky. Byl zaměstnancem města, nikoliv armády. Ale jemu to přišlo jaksi správnější.
“Teď prosím poodstupte, pane, nechci, aby se vám něco stalo,” varoval had úředníka. Chvíli počkal a když ten poodstoupil, roztáhl na maximum každé peříčko na svém těle. Pročechral ho, prohýbal, prokřupal obratle a rozehřál šupiny. A pak vyrazil takovou rychlostí, že za ním zůstaly na chvíli ve vzduchu smítka prachu, která předtím lpěla na jeho těle.
A on letěl. Nikdy, nikdy, nikdy nelitoval té dohody, kterou provedl. Plazení mu přišlo už od malé poočičky hrozně nudné. Sice je super, že můžete ležet, i když jdete, ale to bylo všechno, co na tom bylo pozitivní. Chtěl vidět kus světa, chtěl mít volnost, být, kdekoliv chtěl. A pak si toho všiml. To ptáci měli tuhle jedinečnou možnost. Mohli létat a zaletět si, kamkoliv chtěli. A zásadní rozdíl mezí ním a ptáky, jak vyvodil ze svého osobního pozorování, byl ten, že oni měli peří a on šupiny. A potom, jednoho dne, sám ho hodnotí jako nejšťastnější ve svém životě, dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout. Cena byla zanedbatelná, ani se o ni nezajímal. Za možnost létat by dal naprosto cokoliv. Od té doby má peří. Otevřely se před ním nové možnosti. Našel si zaměstnání jako posel mezi velkými městy císařství. A začal nový život.
Nikdy si nebyl jistý, jestli to v něm bylo už od mala, a nebo mu peří stouplo do hlavy, ale jakmile začal doručovat zprávy, soutěžil. Chtěl všem ostatním poslům dokázat, že on, had, je rychlejší než oni. Soutěžil kdykoliv a kdekoliv a byl v tom dobrý.
Nabrání výšky, klesání, zvýšení rychlosti, vynoření se z hustých mraků a zákeřná vývrtka těsně nad vesnicí, pak kličkování mezi domy, průlet kurníkem a závěrečná pirueta kolem starosty.
Páni, to je ale zábava, pomyslel si had. Na světě nic lepšího není.
“Héj, počkéj!” Ozvalo se někde za ním pisklavým hlasem. Ohlédl se a viděl, jak se za ním žene jeřáb. Jen velmi lehce zpomalil, aby se pták musel hodně snažit, aby jej doletěl. Nakonec to zvládla a hned spustila: “Teda, to bylo úžasný, co jsi dělal tam v té vesnici. Jak jsi to udělal?”
“To jsou léta a léta zkušeností, maličká,” lhal had. Popravdě to patřilo k tomu peří, sám si všiml, že dokázal věci, při kterých by se ptáci akorát tak vysekali.
“No teda,” podivoval se jeřáb. “A co tady vlastně děláš a kam letíš?”
“To ti nemůžu říct, je to hrozitánsky tajné, protože jsem hrozitánsky důležitá osoba,” vychloubal se had. Taková konverzace mu velmi zpříjemňovala cestu.
“Tak mi to řekni, ty seš tajemnej jak had v Karpatech,” škemral jeřáb.
“Ale já vážně nemůžu, mám to zakázaný. No, mohla bys za mnou letět a podívat se sama. To zakázaný nemám, že mě bude někdo doprovázet.”
“Jé, tak jo,” souhlasila nadšeně jeřáb.
“Jenže to se mnou budeš muset držet krok,” zazubil se na ni vyčůraně had a pak vyrazil na zběsilý let do nejhustšího lesa, který v tu chvíli zahlédl.