Houslistka

Kith - Nocker

Píseň - Destiny

Typ hry - pro atmosféru

Role pro ženu

Lidský střípek

Kdo jsem? Když se na mne podíváte, co vidíte? Přesně - dívku, mladou a křehkou Japonku s houslemi. Taková jsem, když nehraji. Ale jakmile se smyčec dotkne strun, můžu být kýmkoli. Většina lidí nemá ani tušení, jak může být hudba mocná. Je všude, lidé jsou zvyklí, že je všude.

Víte, všichni říkají, že pro hudbu musí mít člověk cit. Pro mne to ale neplatí. Neumím to vysvětlit, ale přesně vím, jak působí každý tón. Jakoby ten správný kmitočet, ta správná sinusoida rozkmitala tu samou strunu v lidském těle, způsobila přesně daný prožitek. A z těchto tónů skládám melodii stejně, jako programátor píše kód. Ano, notový zápis je pro mne jako zdrojový kód programu. A jen já vím, co ten program provede. Může pohladit duši, může rozplakat, zahrnout láskou, jakou nikdo nedá, může léčit, co žádný doktor nevyléčí, ale také může ublížit, může zranit hůř než ostrá katana, a může i zabít. Jsou tóny, které zastaví srdce, nebo je rozbuší tak, že je to rozerve na kusy. Určitě jste slyšeli o tónech, které rozbíjí sklo. Ale jsou i takové, co prorazí ocelové dveře, nebo smetou město z povrchu. Tóny, které uškvaří mozek, nebo na jeho místě nechají doutnající kráter. A já je znám. A umím je zahrát.

Ale nebojte, Vám je hrát nebudu. Ne dnes. Ledaže bych někdy Vaše jméno dostala v červené obálce. Ale Vy s Yakuzou vycházíte, že?
Vám teď zahraju něco na uklidnění. Líbí? A slyšíte ten ostrý, lehce roztřepaný tón? Tak ten Vám právě maže krátkodobou paměť…

Skřítčí střípek

Byl to další z těch večerů v paláci. Opět stála na podiu, sama proti davu dvořanů. Sama se svými houslemi. Opět hrála a struny v jejich hlavách rezonovaly s každým tónem. Ovívala je vánkem, který vane z klidného moře, přináší osvěžení po dusném dni, a každý z nich cítil ten klid, slyšel šumění vln a jemné kapky slané vody na své kůži. Pak je nechala vznést do oblak, prohánět se mezi mráčky, závodit s orly a pozorovat pod sebou úrodná údolí, šumící lesy táhnoucí se až k úpatí majestátných hor a vyprahlé pláně za nimi. V dalším obraze se na ně řítila barbarská armáda, země se chvěla pod kopyty koní a řev bojovníků trhal uši. Chtěli utéct, ale nemohli se ani hnout, chtěli křičet, ale z jejich hrdel nevyšla ani hláska. Jen oči prozrazovaly jejich strach. Těsně před nimi pak armáda uhnula a prohnala se kolem nich. Další obraz je zanesl do vypleněného města, cítili pach krve a smrti, jejich smysly byly plné plamenů stravujících zbytky domů a na kůži jim ulpíval popel. V uších jim rezonoval křik umírajícich a oči jim zalévaly slzy. Ani nepostřehli, že přestala hrát.

Ještě chvíli se bavila pohledem na své loutky a užívala si pocitu královny. Krátce přejela očima po jejich tvářích a na rtech se jí rozlil úsměv. Byl tam. Poznala ho. Svou další zakázku. Dnes večer bude hrát jen pro něj. Ani neví, čím si zasloužil hněv cechu, ale to není její starost. Svou práci odvede jako vždy. A ráno jej najdou bez života. Bez jediného škrábnutí, s puklým srdcem.

Sálem zazněl jeden mohutný výdech a pak ji zalily vlny potlesku. Neuvědomovali si, co s nimi provedla. A co dalšího provést mohla. Stačilo by tak málo… Pár dalších tónů...